Až budu muset jednou umřít, pojedu si pro smrt lokálkou, co jezdí z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice. Bude to na začátku srpna, svatá Anna chladna zrána a stmívá se v osm.

To znamená, že mohu vyjet hned po obědě a dorazím pořád ještě za světla. Jestli se od té doby, kdy jsem tudy cestoval naposledy, nezměnil jízdní řád.

Kdyby ano, byla by to škoda a já bych nejel. Z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice je to po úzkokolejné trati rovných třicet kilometrů. Třiatřicet. Vlak tu vzdálenost urazí přibližně za dvě a půl hodiny. Automobilista, který si přehnaně váží svého života, stihne to po silnici za pětadvacet minut.

Do vlaku na Novu Bystřici se v Jindřichově Hradci nenastupuje na nádraží, ale za nádražím. Stojí tam na koleji, o které nikdo neví, jestli tu končí nebo začíná. Jako by se v Hradci za ten vlak styděli. Ostatně není to vlak, spíš vláček, nejrozkošnější, jaký byl.

Bylo by jistě pohodlné koupit si na takovou cestu jedničku, ale do soupravy jsou zapojeny jenom vozy druhé třídy. Nevadí. Třeba na dřevěné lavici, jen když dojedu.

Trať vede krajinou mezi rybníky a rákosem starým jako touha, okolo vesnic s chalupami zazděnými do sebe a s takovými stodolami, že by se do nich vešlo na sta vašich bohatých životů. Ticho je tam sladké a husté. Nad ním poletují jiřičky a někdy uzříte z vlaku čápa. Zastávky mají jména jako kamínky. Jindřiš, Blažejov, Malý Ratmírov, Střížovice, Kunžak, Kaproun, Senotín, Hůrky.Předposlední je Albeř. Pak přijde Nová Bystřice. Vlak nespěchá a to mi bude vyhovovat. Na každé stanici se důkladně čeká, železničáři odpojují nebo připojují nákladní vagóny, posunují, a když toho není třeba, čeká se i tak.