Od roku 1848 vlastnila vrchnost již jen zámek s plužním dvorem a k němu patřící pozemky a lesy. Sedláci získali stavení a pozemky do svého vlastnictví, obce se osamostatnily z vrchnostenského dohledu a postupně budovaly vlastní samosprávu pod dohledem státu. Po smrti Marie a Matyáše Friedricha von Riese-Stallburg zdědili r.1855 panství dohromady tři synové a čtyři dcery, z nichž si zejména dcera Leopoldina získala sympatie zdejšího lidu svou dobročinností. Po požáru r.1862 se celá rodina zasadila tam, kde bylo zapotřebí. Roku 1900 prodali sourozenci Von Riese-Stallburg panství princi Friedrichu von Schonburg-Waldenburg ze saské vysoké šlechty. Nový zámecký pán byl velkým milovníkem koní a také jeho polská (či snad ruská?) choť ráda jezdívala se čtyřspřežím po zdejším okolí. Z neznámých důvodů prodal princ panství o rozloze 3 360 hektarů roku 1909 vídeňské rodině Leopolda Kerna za 5 750 000 rakouských korun. Již za prince Friedricha vrchnost zaměstnávala české rolníky, s tím trendem pokračoval i Leopold Kern, a to zejména po vzniku Československa. Zemědělskou reformou byly tehdy zestátněny velké rybníky a různé zemědělské pozemky. Ze zmíněných 3 360 ha bylo 792 ha vyvlastněno či předáno českým malorolníkům a zbytek zůstal vrchnosti. Po Leopoldu Kernovi nastoupil roku 1923 Bruno Kern,, podíly měli rovněž jeho sourozenci Walter, Kurt, Raoul, Marianne a Liesbeth. Jelikož Kernovi byla židovská rodina, byl jim po Mnichovu veškerý majetek odebrán. Vzhledem k tomu, že Bruno Kern určil v závěti dědicem syna paní Kernové Adalberta Wodnianera., jenž působil v Lisabonu coby maďarský diplomat, nebyl jim majetek oficiálně zabaven a vyvlastnění se dočkal teprve roku 1945 na základě Benešových dekretů.

Mezi lety 1870-1939 se řada zdejších rodin v souvislosti s industrializací vystěhovala z venkova do Vídně či do Ameriky a ve zdejším kraje rapidně klesl počet obyvatel. V Nové Bystřici ze 3 825 v roce 1870 na 2 814 v roce 1939, v Hůrkách ze 703 na 384, v Konrači s Klášterem zbylo ze 688 lidí pouhých 353. Do roku 1929 se ve zdejším pivovaru vařilo pivo, poté zde byl vybudován nový sklep a zřízeno skladiště budějovického, později znojemského piva (roční obrat 12tisíc litrů piva a 900 litrů vína). 30.10.1897 byl zahájen provoz na 33 km dlouhé úzkokolejce Nová Bystřice- Jindřichův Hradec, kterou stavěli mj.i italští dělníci. Vlak s osobními vagóny tu tehdy jezdíval třikrát denně, jinak se vozilo dřevo do Hradce a uhlí do Bystřice. K pozdějšímu plánovanému spojení s Ličovem, vyměřenému roku 1938, již nedošlo. První světová válka přerušila "staré dobré časy". Přestože zde neprobíhaly žádné vojenské operace, vyžádala si válka velké oběti na životech a majetku. Naproti knihkupectví se nachází pomník padlých v této válce, město Nová Bystřice jich vykazuje 87, z toho 9 Čechů, tedy více než v 2. světové válce. 1. světová válka znamenala pro zdejší obyvatelstvo také rostoucí nedostatek potravin. Pro válečné účely bylo nakázáno sejmout a roztavit řadu zvonů ze zdejších kostelů ( 3 z kostela sv.Petra a Pavla). Roku 1917 byla velmi tuhá a dlouhá zima, a výživa obyvatelstva byla čím dál tím svízelnější, roku 1918 postihla město navíc tzv. "španělská chřipka", která si rovněž vyžádala oběti na životech. Po vzniku Československa byly hraniční oblasti Čech a Moravy přidruženy k novému československému státu. Pomník císaře Josefa II z r.1890 byl 1921 zničen, na jeho místě směl být později roku 1927 postaven zmíněný pomník obětem 1.světové války. Do Nové Bystřice přesídlilo více českých úředníků, pro děti českých rodin byly vytvořeny české třídy. V novobystřickém okrese se počet obyvatel české národnosti mezi lety 1880-1930 zvýšil ze čtyř na osm procent, při sčítání obyvatelstva v roce 1924 žilo přímo v Nové Bystřici 260 Čechů, v roce 1930 315 Čechů. Přestože byl v platnosti malý pohraniční styk, ztráta hospodářského zázemí a Vídně jako odbytiště znamenala pro Novobystřicko hospodářský pokles. Stará rakouská měna byla k české koruně v poměru 10 : 1, cenné papíry byly akceptovány pouze v omezené míře. Daňový úřad a zdravotní pojišťovna byly přeloženy do Hradce. Z 2.802 obyvatel r.1924 bylo 260 Čechů. .Byly založeny české spolky Sokol, Národní jednota, Pošumavská jednota, v třicátých letech Slovan.Roku 1920 bylo ve městě zavedeno elektrické osvětlení. Roku 1928 se přes město přehnala krutá bouře, s krupobitím, rybniční hráze se protrhly, což způsobilo velké škody. V roce 1932 byla zřízena autobusová linka Nová Bystřice-Jindřichův Hradec. V červnu 1936 tudy probíhala olympijská štafeta z řecké Olympie a na zdejší Oboře byl olympijský oheň předán českým běžencům. V letech 1934-1938 rostl nepokoj a napětí, bylo postaveno opevnění z bunkrů, avšak Mnichovským diktátem bylo pohraničí odstoupeno bez boje Německu. Německá armáda hned nato obsadila obce s většinovým německým obyvatelstvem, (pouze Políkno s převážně českým obyvatelstvem tvořilo výjimku). Od voleb do obecního zastupitelstva v červnu 1938 bylo v obecní radě pět představitelů sudetoněmecké strany, jeden zástupce sociální demokracii a rovněž jeden za českou menšinu.V Nové Bystřici byli Němci radostně přivítáni. Bystřice se stala okresním městem a tedy i sídlem řady německých úřadů, nejvyšším z nich byla zemská rada, umístěna ve vile bývalého židovského podnikatele Wurmfelda.České rodiny byly vzhledem k protičeským náladám německého obyvatelstva donuceny většinou Novou Bystřici a okolí opustit. Židovský majetek byl konfiskován,.židovské firmy Wurmfeld a Beer byly spravovány německým komisariátem. 1.května 1939 se 5000 občanů zúčastnilo oslavného proněmeckého mítinku na náměstí. Prezident Edvard Beneš byl požádán o navrácení listiny, potvrzující jeho čestné občanství Nové Bystřice z roku 1937. Náměstí bylo přejmenováno na náměstí Adolfa Hitlera, konaly se oslavy k jeho narozeninám a slavnostní průvody k výročí Mnichovského diktátu a mezi tehdejšími zápisy v kronice Nové Bystřice najdeme i citáty z Hitlerových projevů. Z válečných událostí ve zdejším kraji zmiňme známou leteckou bitvu 24.srpna 1944, k níž došlo mezi Číměří a Hospřízí, kdy hořící části letadel zapálily i tři domy v Číměři a jeden v Senotíně.V roce 1943 sem dorazili Němci z okolí Essenu, prchající před leteckými útoky, v listopadu 1944 sem přišlo také hodně běženců ze Sedmihradska a ze Slezska. Leteckých poplachů přibývalo, u Romavy byl např.z letadla zastřelen sedlák, vezoucí na povozu chrastí. Za 2.světové války bylo v tehdejším novobystřickém okrese hlášeno 1150 padlých a nezvěstných, přímo Nová Bystřice uvádí 65 padlých. 10.5.1945 bylo Novobystřicko obsazeno ruskými vojáky, němečtí váleční zajatci byli soustředěni v sovětském zajateckém táboře u Blata v bývalém táboře RAD (říšská pracovní služba-.Reichsarbeitsdienst). 28.5.1945 (v den narozenin prezidenta Beneše) provedli čeští partyzáni na základě Benešových dekretů odsun německého obyvatelstva. Němečtí obyvatelé museli během hodiny až dvou opustit svůj domov a směli si s sebou vzít 30kg zavazadel na osobu vyjma jakýchkoli cenností. V Rakousku běženci pobývali asi rok, pak byli odsunuti dále do Německa, z nichž většina se usadila na jihozápadě země v Bádensku-Wurtenbersku. Rakouská obec Reingers, kde byl roku 1965 odhalen památník obětem odsunu, se roku 1972 stala partnerským městem Němců pocházejících ze zdejšího kraje. V Reingersu se od roku 1982 v bývalé budově hasičského sboru nachází též tzv. Heimatstube - Domovská jizba, kde jsou uschovávány předměty z novobystřického kraje, listiny, mapy, fotografie jednotlivých obcí ještě z doby před válkou, dále ošacení, modlitební knížky, oltáříky, obrázky, pohlednice, známky , kuchyňské nádobí, brusle, dřeváky atd. Kolem svátku Nejsvětější Trojice, kdy bývá v Klášteře pouť, se někteří z bývalých obyvatel Novobystřicka účastní každoročního setkání právě v Reingersu a zavítají samozřejmě i k nám. Nehleďme na sebe navzájem s nedůvěrou a nechme je vrátit se do míst, která bývala také jejich domovem. A važme si toho, že žijeme v jednom z nejkrásnějších koutů Evropy s bohatou, i když zdaleka ne vždy mírumilovnou historií.